Kéž bychom si pamatovali víc

pieces-of-the-puzzle-592798_640

Sedím na lavičce a zamyšleně hledím kolem sebe. Stromy už jsou téměř holé a všude se válí kupy listí. Fouká vítr, proto mi vlasy poletují neposlušně kolem hlavy. Mám zrovna čas mezi přednáškami a přemýšlím… Snažím si vybavit dědův hlas. Slyším jeho smích, několik vět, které mi utkvěly v paměti. Místo radosti ze vzpomínky cítím podivnou pachuť. Moje vzpomínky mi připadají rozmazané a žalostně útržkovité…

Poté co děda umřel, jsem začala trpět strachem z toho, že jej ztratím. Říkáte, jak bych ho mohla ztratit podruhé? Jednoduše. Mám obavu, jak dlouho dokážu v hlavě udržet všechny ty cenné vzpomínky, které na něj mám.

Často se mi stává, že mi hlavou neuspořádaně probleskuje několik scén pořád dokola. Nejsilnější je vzpomínka na náš poslední rozhovor. Byla jsem tehdy v práci a zrovna jsem měla pauzu. Psala jsem mu SMS, ale neodpovídal. Místo toho jsem od něj měla zmeškaný hovor, volala jsem mu proto zpět. Vedli jsme jen asi pěti minutových rozhovor, protože jsem se musela vrátit zpátky do práce. Děda ležel doma na posteli a koukal se na televizi, říkal mi, že se nemůže pořádně hýbat – cítila jsem paniku z jeho hlasu. Hodně mu vadilo, že nad sebou ztrácel kontrolu, vlastní tělo selhávalo. Bylo mi úzko, nevěděla jsem, jak reagovat na jeho trápení. Docházely mi slova. Snažila jsem se ho povzbudit a naopak mu vyprávět nějaké příhody z práce. Přesně už si nevybavuji, co mi odpovídal… Vím jen, že jsem mu nakonec řekla, že ho mám ráda… Druhý den zemřel.

Druhá scéna souvisí s hokejem. Děda miloval hokej a já jsem to zdědila po něm. Často jsme spolu chodili na zápasy a byl to takový náš společný koníček. On vždycky hokej komentoval a vysvětloval mi pravidla. Od té doby, co umřel, se mi na něj těžce dívá. Byla jsem od té doby (rok) na hokeji jen dvakrát. Poprvé jsem se cítila strašně divně. Najednou se mnou nebyl, bylo to zvláštní. Na druhou stranu, když jsem v blízkosti kluziště, mám pocit, že je tam se mnou. Doslova cítím jeho přítomnost na stadiónu… Takže moje scéna vypadá tak, že mám před očima kluziště a led… Vidím brusle a hokejisty… A přitom vím, že je tam někde on…

Třetí scéna je v domácích kulisách. Děda sedí ve svém oblíbeném křesle a já vedle něj na sedačce. Něco nepodstatného běží v televizi. Já natáhnu ruku a děda ji stiskne – takto sedíme dlouhou dobu. Držíme se za ruce a povídáme si.

Takto jsem schopna popsat ještě několik scén. Bohužel jim všem něco chybí, jako kdybych už neměla před sebou celou skládačku – některé kousky z ní chybí.Chci si rozvzpomenout na víc věcí…Nemyslím tím kompletní vzpomínky, ty v hlavě mám. Bažím ovšem po detailech…  Proč si člověk pamatuje kdejakou hloupost a to podstatné mu v hlavě zůstane jen v neurčitých obrazech?

Chci tím říct, že je důležité žít život v přítomné chvíli. Protože když se další dny budeme snažit vzpomenout na konkrétní věci z toho momentu, už nikdy to nebude tak kompletní a obsáhlé. Vždy něco vypadne. Mám občas problém žít okamžikem. Pořád se něčím stresuji, takže si nejsem schopná vychutnat okamžik. Taková chyba! Budu se muset více snažit.

Ovšem na tebe, dědečku, budu vždy vzpomínat. Naše okamžiky už se nebudou nikdy opakovat a nezažijeme společně nic nového. Proto v tomto případě udělám výjimku a budu se snažit rekonstruovat nejrůznější momenty, i když vím, že moje paměť způsobí, že už se nikdy nebudou jevit dokonalé. Jsou ovšem to jediné, co mi zbylo.

2 thoughts on “Kéž bychom si pamatovali víc

  1. Krásný článek!!! Až mi vehnal slzy do očí…mám 90letého dědečka, který celý můj život byl a je můj největší vzor. Snažím se s babi i dědou trávit co nejvíce času, i dkyž to znamená jet jednou za 14dní na návštěvu. Máme to štěstí, že i moje takto staří prarodiče žijí smai v jiném městě a nepottřebují žádnou péči. I přesto si neumím představit, jaké to tu bez nich bude…pokaždé, když si to představím, začnu okamžitě plakat (i teď mám co dělat, abych se udržela). A i tak vím, že v jejich přítomnosti co chvíli kouám na mobil a, jak si sama řekla, neužívám si ty kratičké momenty, na které si už nikdy znovu nevzpomenu…
    Kdyby sis chtěla udělat trošinku radost a trochu se rozveselit, u mě na blogu je giveaway o krásné náramky Deltimo. 🙂

    Giveaway – náramky Deltimo

  2. Prekrásny článok! Ja som už bohužiaľ o mojich starých rodičov prišla, len pred dvomi mesiacmi ma opustila ako posledné moja babička a niesla som to naozaj veľmi ťažko, ešte teraz niekedy po večeroch za ňou smútim a aj teraz sa mi tisnú slzy do očí .. Je to bez nich veľmi ťažké, chýbajú mi tie dni strávené s nimi

    Saja Frey blog

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *